Historie školy

Škola, která učí a léčí ... aneb historie vzniku obchodního školství v Janských Lázních

Jednou z pedagogických činností Obchodní akademie v Trutnově bylo její dlouholeté působení při ekonomickém vzdělávání tělesně postižených občanů z území celého dřívějšího Československa. Tato činnost, prováděná v Janských Lázních, byla a dosud je veřejnosti málo známá. Poněvadž jsem na pobočce této školy trvale učil a za její školní chod odpovídal od roku 1971 až do ukončení její činnosti v červnu 1994, pokusím se vás stručně seznámit s její bohatou historií.

"Výcvikové středisko pro občany se změněnou pracovní schopností a Ekonomická škola Janské Lázně" – takto zněl od 70. let 20. století oficiální název tohoto celostátního zařízení. Nacházelo se přibližně 100 metrů od lázeňského středu při levé straně ulice směrem ke stanici lanovky na Černou horu, hned naproti evangelickému kostelu. Výpis z pozemkové knihy z roku 1954 zde uvádí původní německé označení objektu Bauparzelle Villa Wartburg NC 15 und Wiese, po roce 1945 přejmenovaného na penzion Zdena, který byl převeden do vlastnictví státu, viz pohlednice z roku 1925.

Podle rozhodnutí Ministerstva školství ze dne 13. 1. 1956 byl celý objekt i s pozemkem převeden ONV v Trutnově, odboru sociálního zabezpečení, s příkazem zřídit zde výcvikové středisko pro osoby postižené dětskou obrnou. Pro zajímavost uvádím cenu převzatého inventáře budovy při generální inventarizaci k 31. 12. 1955 - činila 3.150,- Kč, z 29 kusů inventáře bylo 24 kusů zahradních židlí a stolů... Když Výcvikové středisko k 30. 6. 1994 končilo svoji činnost, předávalo MěÚ Janské Lázně hodnotu majetku (bez ceny budovy a pozemku) ve výši 849.730,- Kč.

Skutečné počátky ekonomického školství v Janských Lázních však sahají ještě pár let dozadu. Ve školním roce 1954/55 zde vznikla jako pobočka Vyšší hospodářské školy Trutnov Jednoroční stenotypistická škola v Janských Lázních. Z dopisu, který k popisu vzniku této školy napsala její první absolventka paní Anežka Havelková, cituji: "…škola začala v září (1954), učilo se v jídelně Slovanu. V zimním období, když bylo hodně sněhu, se vyučovalo ve třídě školy v Janském Dvoře. Žáci byli z řad pacientů (9) a z řad zaměstnanců lázní (6). Pacientům lázně prodloužily léčení, bydleli jsme na dependancích, dopoledne byly léčebné procedury, odpoledne byla škola od 15 do 19 hodin..."

Vyučujícími byli dva profesoři z Vyšší hospodářské školy Trutnov, kteří učili těmto předmětům: těsnopis, technika administrativy, stenotypistika, český jazyk (prof. K. Valášek), účetnictví a socialistické hospodářství (prof. J. Kranát). Přikládám jako ojedinělý doklad opis prvního vysvědčení z Jednoroční stenotypistické školy v Janských Lázních paní Anežky Havelkové ze dne 18. 6. 1955. Ve školním roce 1955/56 se tento jednoroční kurz pro velký zájem pacientů opakoval. 12 žáků studovalo stejné předměty. Učilo se v budově Slovanu, ubytování bylo v hotelu Praha.

Školní rok 1956/57 se zahajoval již v budově bývalého penzionu Zdena, který se stal školou a zároveň i internátem. Do seznamu předmětů přibyla matematika. Přihlásilo se 25 posluchačů. Poslední jednoroční stenotypistický kurz se uskutečnil ve školním roce 1957/58, absolvovalo jej 24 posluchačů. Poprvé se začalo používat razítko "Výcvikové středisko, pobočka Hospodářské školy Trutnov".

1. září 1958 byla zahájena pravidelná výuka na dvouleté hospodářské škole internátního charakteru pro tělesně postižené v Janských Lázních. Do školy bylo přijato 26 studentů, kteří se učili podle celostátně závazného učebního plánu pro dvouleté hospodářské školy. Oficiální název školy zněl: Hospodářská škola v Trutnově, pobočka Janské Lázně. Vedoucím výcvikového střediska byl pověřen profesor VHŠ Trutnov pan Karel Valášek, který tuto funkci vykonával vedle svého učitelského zaměstnání až do 31. 12. 1971.

Od té doby každé dva roky – až do roku 1992 – sem přicházeli studovat z celé republiky nejen žáci, kteří ukončili základní školu, ale i dospělí, neboť škola plnila též funkci rekvalifikace invalidních občanů do 45 let jejich věku. Svým charakterem byl tento typ zařízení ojedinělým v celé tehdejší ČSSR. Do doby, než byla otevřena podobná škola v Košicích (čtyřleté studium), jsme tedy přijímali i studenty ze Slovenska. Našimi žáky se stávali chlapci a děvčata po obrně, těžkých úrazech pohybového ústrojí (vzniklých při sportu, autonehodách), s vrozenými vadami, skoliózou páteře apod. Vzhledem k malé ubytovací kapacitě objektu se přijímací řízení do školy konalo vždy jednou za dva roky. V roce, kdy jsme neotevírali první ročník, si uchazeči o studium zpravidla dobrovolně opakovali osmou či později devátou třídu základní školy. To se pak dosti výrazně projevovalo na jejich přístupu ke studiu a studijních výsledcích.

Život žáků mimo vyučování upravoval internátní řád. Budíček byl v šest hodin, po osobní hygieně a úklidu pokojů byla snídaně. V půl osmé začínalo vyučování, po šesti vyučovacích hodinách byl v půl jedné oběd. Po něm již měli žáci osobní volno a čas na rehabilitaci. Někdy se 1 – 2 hodiny učilo i po obědě. Večeře se podávala o půl šesté, následovaly dvě hodiny povinného studia a kolem 22. hodiny byla večerka. O sobotách a nedělích se vstávalo později, volna bylo mnohem víc, povinné studium však bylo i v těchto dnech. Tento řád byl poměrně přísný, neboť zvládnout šestadvacet mladých lidí a zároveň je během dvou let připravit ke státním zkouškám z techniky administrativy a těsnopisu i pro praxi nebylo vůbec jednoduché.

Spojení mládeže a dospělých, kteří již měli životní i praktické ekonomické zkušenosti v jedné společné třídě, vytvářelo příznivé podmínky pro práci učitelů. Vzpomínám si, že jsem měl v jedné třídě pohromadě studenty od 14 do 42 let. V naprosté většině případů dovedli tito "dospělí" studenti usměrnit své mladé kamarády jak v době učební, tak i mimoškolní. Současně se studiem se žáci dvakrát týdně zúčastňovali podle stupně svého tělesného postižení léčebných procedur v lázních či přímo ve škole. Stali jsme se tak školou, o které se často v tisku sedmdesátých až počátku devadesátých let minulého století psalo, že "učí i léčí". Velkou výhodou našeho školního a sociálního zařízení bylo to, že se "vše" nacházelo v jednom objektu. V přízemí byla jídelna s kuchyní, šatna, koupelny, z verandy zřízená jednoduchá tělocvična. V prvním poschodí byly dvě učebny (z toho jedna odborná – strojovna, vybavená mechanickými psacími stroji značky Zeta, později Consul), dvě kanceláře (pro vedoucí výcvikového střediska a účetní), z pokojíku zřízená sborovna a několik pokojů pro žáky. O poschodí výše byly rovněž pokoje, kulturní místnost a velká terasa. O celodenní stravování se staraly dvě kuchařky, v dozoru nad žáky se střídala jedna vychovatelka a jedna zdravotní sestra, o úklid se staraly dvě uklízečky, na půl úvazku pracovala účetní a domovník.

Zvláštností školy byla její dvoukolejnost po stránce řízení. Po stránce správní a finanční vedoucí Výcvikového střediska i všichni provozní zaměstnanci podléhali odboru sociálního zabezpečení ONV Trutnov a později Okresnímu ústavu sociálních služeb v Trutnově. Po stránce pedagogické zde po celou dobu trvání školy učil na plný úvazek vždy jeden pedagog z trutnovské VHŠ, později SEŠ Střední ekonomické školy. Ten zodpovídal řediteli trutnovské SEŠ za řádný chod školy, obstarával suplování, vedl sklad učebnic a zajišťoval pořizování učebních pomůcek a sešitů. Dále sem pravidelně dojížděli učit další předměty jednou či dvakrát týdně profesoři z trutnovské Střední ekonomické školy.

Na základě výběrového řízení jsme vždy průměrně přijímali 26 - 28 žáků do jednoho dvouletého studijního běhu. Více jich sem, vzhledem k omezené ubytovací kapacitě a velikosti učeben, nemohlo být přijato. Při přijetí uchazečů ke studiu se přihlíželo jednak k prospěchu, jednak ke zdravotní indikaci. Žáci skládali písemné zkoušky z českého jazyka a matematiky (které byly případně ještě doplněny ústním pohovorem) a předstupovali před lékařskou komisi. Svého zástupce do této komise pravidelně vysílalo i ministerstvo práce a sociálních věcí. O přijetí uchazeče na školu rozhodovalo potom společné zasedání obou přijímacích komisí. Nedostatkem pro přijetí tělesně postižených žáků do naší školy byla skutečnost, že objekt neměl výtah. Proto sem nemohli být přijímáni vozíčkáři. Vzhledem k počtu žáků přijímaných do jednoho ročníku (dříve 26 - 28 žáků oproti dnešním maximálně 10 – 12 žákům) i k tomu, že o ně v mimoškolní době pečovala jen jedna osoba (vychovatelka či zdravotní sestra), byli přijímáni jen ti, kteří byli schopni se sami obsloužit. To znamená, že byli schopni se ustrojit a najíst sami či s pomocí spolubydlícího, pomocí holí sejít do jídelny a vrátit se do učebny či na pokoj.

Základním pedagogickým problémem na začátku studia vždy bylo pokud možno v krátké době sladit různou úroveň znalostí a chování žáků, které si přinesli ze základních škol, z praxe i z domova tak, aby třída jako celek mohla plynule a harmonicky pracovat. To obvykle trvalo téměř celé první pololetí. Velmi v tomto směru pedagogickým pracovníkům napomáhaly vychovatelky, které se zúčastňovaly některých vyučovacích hodin, kontrolovaly žákům vyhotovení domácích úkolů, jejich vědomosti a dodržování studijní doby.

K podstatným změnám v provozu Výcvikového střediska a Ekonomické školy Janské Lázně (Hospodářská škola byla na Ekonomickou školu přejmenována ve školním roce 1961/62) došlo od 1. 1. 1972. Kolega Valášek odešel do důchodu. Na jeho místo nastoupila jako vedoucí Výcvikového střediska na plný pracovní úvazek paní Jaroslava Rükrová z Trutnova. S velkou energií se pustila do modernizace celého objektu. Svým přístupem k žákům se jim doslova stala matkou. Měla své žáky ráda a byla ochotna pro ně neúnavně a obětavě pracovat. Učení včetně celého školního provozu jsem měl již od 1. 9. 1971 na starosti já. Díky úsilí nové vedoucí se našemu zařízení podařilo v krátké době dosáhnout podpory u vedení města Janské Lázně, vedení okresu Trutnov i na Ministerstvu práce a sociálních věcí v Praze. Výsledkem toho byla rychle prováděná modernizace celého zastaralého objektu. Po sedmi letech práce odešla paní Rükrová do důchodu a 1. ledna 1979 předala svou funkci nové vedoucí paní Věře Klapperové. Ta potom úspěšně vedla výcvikové středisko až do ukončení jeho činnosti v červnu 1994.

Během několika let se podařilo za provozu (a s plným pracovním využitím i letních prázdnin) vyměnit všechna okna, zavést nové ústřední topení, přejít na dálkové vytápění z ústřední kotelny Československých státních lázní, provést generální opravu celé elektroinstalace, zavést nové osvětlení v učebnách, položit všude nové gumolino, pro uskladnění potravin žáků zakoupit dvě ledničky, do velké třídy pořídit novou širokou tabuli, zateplit tělocvičnu, vyasfaltovat nádvoří, dát novou střechu z hliníkových tašek. V roce 1975 byla dokončena v přízemí přístavba nové odborné učebny výpočetní techniky a psaní strojem. Postupně se nám ji podařilo vybavit děrnoštítkovými stroji, třemi účtovacími a pěti fakturovacími stroji a elektrickými psacími stroji. Část této výpočetní a administrativní techniky jsme získávali převodem kmenového jmění od státních podniků, část pořizovali jako nové investice. Pro kvalitní výuku byla zakoupena i moderní didaktická technika – magnetofony, diaprojektor, elektronické kalkulačky, zesilovací zařízení.

Spojení školy s praxí napomáhaly i pravidelné měsíční exkurze, které jsme pro žáky pořádali do předních československých podniků vždy od října do května. Při nich se žáci seznamovali s novou technologií a poznávali různá pracoviště za provozu. Nedílnou součástí těchto akcí byly i návštěvy význačných kulturních, uměleckých a historických památek, případně večer návštěva divadel. Stalo se zvyklostí, že každý náš žák v průběhu dvouletého studia navštívil jednou Národní divadlo, dále představení činohry v Praze, mezinárodní veletrh v Brně, viděl Národní galerii či významnou celostátní kulturní výstavu. Ze všech exkurzí do podniků si každý žák, bez ohledu na své tělesné postižení, vypracovával odborný referát (zvyšoval jeho pozornost a aktivitu na exkurzi), k němuž si údaje musel zapsat či zapamatovat. Přes často značné tělesné postižení jsme žáky vedli k tomu, aby prokazovali svou vůlí, vytrvalostí a neustálým cvičením (zejména v tělocviku), že jsou schopni se zúčastňovat i fyzicky náročných akcí.

Vyvrcholením každého školního roku byly závěrečné školní exkurze. Byly vždy vícedenní a žáci se na ně velmi těšili. Každý student našeho dvouletého studia při nich navštívil alespoň jednu ze sousedních zemí, kam v té době bylo dovoleno cestovat. Dokázali jsme při takové vícedenní exkurzi dojet až k moři ve Warnemünde, projet se lodí po nákladním přístavu v Rostocku. Stejně tak žáci dovedli rychle postavit za deště stany v kempu v Tatranské Lomnici či vytrvat v hledání noclehu poblíž Budapešti, když selhaly služby Čedoku. Balaton, Zakopané, Krakov, Drážďany, Lipsko, Míšeň, Berlin, Postupim, Magdeburg, Bratislavu, Duklu, Bánskou Bystrici a řadu dalších míst poznali naši žáci při těchto exkurzích. Získávali tak chuť učit se cizí jazyk, orientovat se v neznámém městě, byli nuceni komunikovat s cizinci. O jejich dobré fyzické přípravě na exkurze a vícedenní akce svědčilo i to, že při nich nikdy nedošlo k žádnému úrazu.

Obrovskou výhodou našeho Výcvikového střediska a Ekonomické školy byl malý kolektiv 22 – 27 žáků a několika málo výchovných pracovníků a provozních zaměstnanců, kteří se dovedli v krátké době mezi sebou sžít. Hlavní náplní VS a EŠ byla samozřejmě výuka podle platných učebních osnov, aby naši absolventi získali střední odborné vzdělání a mohli se uplatnit v ekonomické praxi. Vzhledem k různému stupni tělesného postižení se žáci v některých předmětech (psaní strojem, těsnopis, hospodářská korespondence) dělili do dvou oddělení – na ty, kteří mohli pracovat s plným využitím obou rukou, a na ty, kteří je měli v různé míře postižené. V těchto případech jsme přistupovali k žákům diferencovaně. Po stránce studijní dosahovali naši žáci zejména v sedmdesátých letech pěkných výsledků. Na konci dvouletého studia pravidelně skládali státní zkoušky z techniky administrativy a těsnopisu. Vzpomínám si, že ve školním roce 1975/76 složilo státní zkoušky z techniky administrativy (psaní strojem) 12 žáků, státnice z těsnopisu 11 žáků a 4 žáci dokonce i třetí státní zkoušku ze stenotypistiky. Jirka Kochman dokázal složit státní zkoušku ze zvýšené rychlosti nad 300 čistých úhozů za minutu. V prvním diktátu napsal 334,2 čistých úhozů/min. při 0,14 % chybovosti, ve druhém diktátu 339,2 čistých úhozů/min. při 0,27 %. V krajské soutěži techniky administrativy (dřívějšího Východočeského kraje) obsadil 2. místo a v těsnopise 4. místo. Naši žáci se umístili na předních místech i v krajských závodech invalidů v šachovém přeboru, ve stolním tenisu, získávali diplomy v orientačním běhu atd. Samozřejmostí se stalo, že jako budoucí ekonomičtí pracovníci šli dobrovolně o hlavních prázdninách mezi 1. a 2. ročníkem minimálně na 14denní praxi do podniků. Na ni potom navazovala další týdenní řízená praxe v době školní výuky. Z ní vypracovávali podrobné ekonomické zprávy doložené doklady a příklady.

Udržet trvale existenci této jednotřídní školy nebylo od konce sedmdesátých let vůbec lehké. "Malý penzion v srdci Krkonoš" a navíc ve známém lázeňském místě, s ideální přístupností a zázemím, přitahoval řadu zájemců, kteří chtěli školu zrušit. Poukazovali na to, že se do hor nehodí, že už byla dětská obrna u nás vymýcena, že škola má malou kapacitu přijímaných žáků, že nemůže přijímat i vozíčkáře. V pozadí všech těchto argumentů však byly jejich osobní zájmy změnit školu na rekreační středisko pro své zaměstnance. Museli jsme čelit tlakům z nejrůznějších stran. Psal jsem proto v té době řadu článků do novin a časopisů, abych seznámil veřejnost s celostátním významem a důležitostí existence naší školy pro tělesně postiženou mládež i dospělé.

Více než 450 absolventů prošlo Výcvikovým střediskem a Ekonomickou školou v Janských Lázních od roku 1956 do roku 1994. Již na počátku sedmdesátých let jsme si uvědomovali, že dvouleté ekonomické vzdělání je pro tělesně postižené v moderní době rychle se rozvíjející vědecko- technické revoluce málo. Čtyřleté studium jsme však nemohli zavést proto, že by do výcvikového střediska mohli přicházet tělesně postižení studenti a občané jenom jednou za čtyři roky, což bylo vzhledem k velkému počtu zájemců málo. Proto jsme usilovali o výstavbu nové školy. Projektů bylo vypracováno několik a stály dost peněz. Bohužel k jejich realizaci nikdy nedošlo. Jednou, jak už to bylo před rokem 1989 běžné, byly peníze, ale nesehnali jsme dodavatele stavby. Podruhé jsme měli zajištěny peníze, chyběla však volná kapacita dodavatele. Nikdy se nám nepodařilo zajistit peníze i dodavatele současně.

Školu "stavíme" už od konce sedmdesátých let, máme již tři projekty ale žádnou školu. Měla stát v těsném sousedství vedle stávající školy a měla s ní být po její rekonstrukci propojena krytým koridorem. V nové budově měla být zřízena jedna třída pro studenty obchodní akademie, jedna třída pro studenty obchodní školy a pokoje pro studenty. Původně mělo financovat výstavbu Ministerstvo práce a sociálních věcí spolu s Ministerstvem obrany. V dolní části budovy měl být bazén s možností jeho rychlé přeměny v protiatomový kryt. Rozpočet zněl na 10 milionů Kčs. Pak byl do výstavby zapojen bývalý předseda vlády ČSR, pozdější předseda Státní plánovací komise, Stanislav Rázl. Na Černé hoře měl chalupu, město dalo souhlas k výstavbě asfaltové silnice a on za to zařadil školu do seznamu jmenovitých staveb státního plánu. Silnice dávno stála, škola zůstala v plánech. Nezůstala! v Mezinárodním roce invalidů (1981) ji SPK vyškrtla ze svého seznamu v rámci úsporných opatření prováděných po roce 1980 …

Pak se s pomocí okresního posudkového lékaře MUDr. Filipa z Trutnova podařilo prosadit školu do rozpočtu fondu na financování Krkonoš – to už na ni bylo potřeba 30 milionů Kčs. Pozemní stavby a jiné československé stavební podniky požadovaly, aby ke škole byla postavena silnice, na ní měla navazovat jeřábová dráha, jinak stavět nechtěli. To by však opětovně zvýšilo rozpočet stavby. Tehdy jsem navázal soukromé jednání s polskou stavební firmou Budimex, která v Janských Lázních stavěla nový lázeňský střed a předělávala bývalou dětskou léčebnu zvanou Grand. Znovu se rozběhlo několik kol jednání. Poláci slíbili, že školu postaví za dva roky v letech 1988/89, bez nároků na staveništní zařízení (využili by své stávající), jejich projektant bude plynule upravovat stávající projekt. Opět se jedná – v Trutnově, Hradci Králové, Krkonošském národním parku, v Janských Lázních i v Praze. Poláci nepotřebují silnici, nepotřebují jeřáby s dráhou z panelů, potřebují však zaplatit v převoditelných rublech. Cena už dosáhla 48 milionů Kčs.

Zákaz nové investiční výstavby v republice pro nadměrnou rozestavěnost, zájem ONV Trutnov na výstavbě penzionu pro důchodce v Trutnově, absolutní neschopnost a nezájem bývalého ředitele Okresního ústavu sociálních služeb (pod který jsme patřili) "soudruha" Celby vedly k tomu, že se peníze opět "ztratily". Nikdo už neví, kde jsou, kam zmizela listina o jejich přidělení. Naděje na výstavbu školy zhasíná…

K rozhodující změně v přístupu k výstavbě nové školy došlo až po roce 1989. Několik nadšenců totiž houževnatě pracovalo dál. Patřil k nim okresní posudkový lékař MUDr. Filip, předsedkyně OF a poslankyně MUDr. Nosková, starosta města pan Ing. Němec a poslankyně ČNR za OF paní Eva Kalousová z Hradce Králové. Jako třídní stávající školy, na které učím již dvacet let, píši články do novin, posílám dopisy ministryni práce a sociálních věcí i jejím náměstkům. Vznik Výboru dobré vůle pod vedením manželky prezidenta ČSFR paní Olgy Havlové nám dává po "sametové revoluci" novou naději. Na podzim roku 1990 do školy přijíždí paní Olga Havlová se svými poradci. Další jednání se vedou v roce 1991. Po několika interpelacích poslankyně ČNR paní Evy Kalousové je konečně rozhodnuto. Nová čtyřletá obchodní akademie pro tělesně postižené se přece jen bude stavět. Plenární zasedání MěÚ Janské Lázně 16. 5. 1991 výstavbu i umístění školy schválilo. Kvůli nové výstavbě školy se vedou jednání na ministerstvech v Praze i o prázdninách. Na jednom z nich, kterému jsem byl přítomen, už zbyl z pěti projektů jen jediný, který se bude realizovat. Škola bude stát na svahu za nákupním střediskem Arnika, doslova na zelené louce. Starosta města Ing. Němec a vedoucí odboru výstavby Ing. Zejkán objížděli česká ministerstva financí, školství, zdravotnictví – všichni ministři byli pro výstavbu, žádný však nedal peníze ani příkaz k financování výstavby. To se již mluví o ceně 80 milionů Kčs, možná i více, protože ceny neustále rostou.

Přímé řízení Výcvikového střediska a Ekonomické školy v Janských Lázních převzal od 1. července 1991 MěÚ Janské Lázně, protože stávající Okresní úřad sociálních služeb byl zrušen. Na podzim roku 1991 nám ředitel Obchodní akademie v Trutnově nabídl bezúplatný převod 24 elektrických psacích strojů různého typu a několika počítačů, což jsme pochopitelně rádi přijali. A tak stěhujeme učebnu techniky administrativy po 30 letech do přízemí. Odtud jsme museli odvést do šrotu zastaralou výpočetní techniku (dálnopis, všechny fakturovací stroje, zastaralé kalkulačky Nisa a ještě starší psací stroje Zeta). Z malé učebny techniky administrativy se stala učebna angličtiny a dělených předmětů. Také jsme se dozvěděli, že v příštím roce budou žáci druhého ročníku ekonomické školy poprvé skládat nově zavedenou závěrečnou zkoušku, která má část písemnou a ústní, tedy takovou "malou maturitu".

18. 5. 1992 začaly pozemní práce na výstavbě nové školy. Každý den od šesti hodin ráno rachotí na pozemku za nákupním střediskem Arnika rypadla, hučí šest nákladních aut – dělají se pozemní práce spojené s přesunem zeminy a sítěmi. 26. 6. 1992 ve 12:00 hodin je na staveništi nové obchodní akademie malá slavnost spojená s položením základního kamene ke stavbě školy. Za krásného slunného počasí utichly bagry, nákladní auta a starosta města uvítal předsedkyni Výboru dobré vůle paní Olgu Havlovou, další členy výboru, zástupce ministerstva školství a školského úřadu i další hosty. Po jeho projevu a projevu zástupce invalidů, který vzpomněl snahy zakladatele školy prof. Karla Valáška i mé osoby o výstavbu školy v dřívějších letech, paní Olga Havlová poklepem na základní kámen s pamětní deskou slavnostně zahájila výstavbu. Následovaly podpisy do Pamětní knihy a výklad pana ing. arch. Vokatého z ateliéru ATIP Trutnov nad obrazem budoucího areálu.

Výstavba školy se dobře rozjela. Přes léto 1992 byly provedeny v místech stavby budoucích objektů terénní práce – odvezeny byly tisíce kubíků zeminy, pod horní silnicí Hofmanovy boudy – Svoboda n. Úpou byla postavena opěrná zeď. Koncem srpna začala výstavba první internátní budovy a počátkem září druhé. Do staré školy nastoupilo 28 žáků poslední "dvouletky". Do Vánoc již stojí v hrubé stavbě o pěti podlažích obě internátní budovy. Práce na výstavbě hlavní budovy se zdržely lámáním kamene pro výstavbu bazénu. Pracují zde dva jeřáby, denně bylo v práci kolem 40 lidí. Na výstavbě nové školy se za rok 1992 prostavělo 45 milionů Kčs.

V závěru roku 1992 školský úřad v Trutnově, inzerátem uveřejněným v Krkonošských novinách a Učitelských novinách, vyhlásil konkurz na místo ředitele Obchodní akademie v Janských Lázních. Jeho uzávěrka byla 31. ledna 1993. Do konkurzu se přihlásili:

• PhDr. Karel Nosek, psycholog Dětské léčebny Vesna Janské Lázně
• PaedDr. Ivana Kynclová, profesorka Obchodní akademie v Trutnově
• Ing. Miloslav Podzimek, učitel odborných předmětů SOU Trutnov
• Mgr. Eva Kalousová, bývalá poslankyně ČNR
• Ing. Ivana Mádlová z Hněvčevse u Dohalic

30. března 1993 od 11:00 hod. proběhlo vlastní konkurzní řízení. Konkurzní komise jednala ve složení:

• Předseda: Mgr. Miloslav Albrecht (zástupce MŠMT ČR)
• Odborník: PhDr. PaedDr. Vít Lepil (ředitel OA pro tělesně postižné Brno)
• Za OA Trutnov: Ing Jiří Fiala (profesor OA Trutnov)
• Za obec: Jindřich Plachý (člen Městské rady MěÚ Janské Lázně)
• Za ČŠI: Mgr. Jaroslav Veverka (ČŠI Liberec)

Každý z kandidátů představil komisi svou vizi práce ředitele budoucí školy a zodpověděl následující otázky:

• 1. Proč jste se přihlásil/a do konkurzu?
• 2. Které vyučovací předměty považujete z hlediska uplatnění žáků za nejdůležitější?
• 3. Jak byste postupoval/a, kdyby ve 2 – 3 předmětech žák vykázal nedostatečný prospěch?
• 4. Myslíte, že je možné, aby žák, který byl přijat na školu, ji nedokončil (z jakých důvodů)?
• 5. Myslíte, že tělesně postižené děti mají nějaké zvláštní předpoklady pro studium určitých předmětů?

Po 16. hodině byly oznámeny výsledky konkurzního řízení. Za ředitele nové obchodní akademie byl konkurzní komisí vybrán pan PhDr. Karel Nosek. Odcházel jsem z jednání s dobrým pocitem, že jsme vybrali do funkce ředitele toho nejvhodnějšího kandidáta.

1. ledna 1993 vznikl nový samostatný stát Česká republika. V tomto roce je vyčleněno na financování školy 52 milionů Kč. Výstavbu prováděla trutnovská stavební firma BAK, spol. s r. o. Původní rozpočet ze 105 milionů Kč vzrostl po zdražení k 1. 1. 1993 na 170 milionů Kč.

Rozhodnutím MŠMT se 1. 8. 1993 ujal ředitelské funkce budoucí nové školy pan PhDr. Karel Nosek. Její výstavba doslova poskočila – v hrubé stavbě stojí všechny objekty, omítku mají dva internáty, staví se střecha nad hlavní školní budovou, z nosníků se staví tělocvična nad bazénem. Posledních 13 měsíců výstavby školy připravoval ředitel chod školy (materiální zabezpečení, personální obsazení a přijímací řizení budoucích studentů). Každé pondělí docházel na kontrolní dny. A tak již koncem října jsou nakoupeny elektronické psací stroje, jejichž funkčnost ihned prověřují naši žáci. Inventář, nakoupený pro vybavení nové školy, se uskladňuje ve výcvikovém středisku i ve volné místnosti sídla městské policie. Dojde vagón s lůžkovinami – deky a polštáře jsou uloženy ve volném pokoji staré školy. Koncem listopadu kuchařky jedou s ředitelem školy do Jaroměře nakupovat jídelní a kuchyňské potřeby. Od listopadu pokračují práce na výstavbě školy uvnitř. Zpoloviny je hotov koridor spojující budovu školy s internátními budovami. Ve staré škole jsme v bývalé kulturní místnosti zřídili počítačovou učebnu, je vybavena čtyřmi počítači IQ a jednou tiskárnou.

Abychom mohli od září 1994 otevřít novou obchodní akademii v optimálním rozsahu, je rozhodnuto, že žáci stávajícího 2. ročníku ekonomické školy dostanou možnost přestupu přímo do II. ročníku budoucí obchodní akademie. Jejich učební plán byl upraven o předměty, které se na ekonomické škole nevyučovaly. Od 1. ledna 1994 má nová škola i svého budoucího správce školy - pana ing. Holka - má svou kancelář hned vedle pana ředitele. 21. dubna 1994 se konalo 1. kolo přijímacího řízení do nové školy. Celé už je organizuje nový ředitel PhDr. Nosek a správce školy ing. Holek. Ke zkouškám se dostavilo 49 žáků. K 1. září budou otevřeny tři první ročníky: obchodní akademie, obchodní školy, rodinné školy a jeden druhý ročník obchodní akademie.

České noviny z 28. 4. 1994 píší: "…náklady na novou obchodní akademii se blíží 200 milionům korun. Na stavbě pracuje přibližně 70 zaměstnanců BAK a kolem 25 cizích specialistů. Areál má pět budov – ve třech budou děti ubytované, dva objekty slouží škole. Komplex vyhovuje parametrům pro tělesně postižené….má tu být kolem stovky žáků. Vše je připraveno na celotýdenní provoz ..." Závěrečné zkoušky posledního ročníku ve staré budově proběhly 22. – 24. června v klidu a pohodě, všech 23 žáků je úspěšně složilo. Ve škole je již vše v likvidaci. Dělají se inventury, likvidují nepotřebné věci. Hodnota předaného majetku (bez budovy a pozemku) Výcvikového střediska a Ekonomické školy Janské Lázně do rukou MěÚ Janské Lázně činila podle inventurních seznamů:

• Hmotný investiční majetek 121 883 Kč
• Drobný hmotný investiční majetek (dříve DKP) 529 024 Kč
• Materiál na skladě (lůžkoviny, potraviny) 11 450 Kč
• Peněžní prostředky 187 373 Kč
• Celkem 849 730,-- Kč.

Žáci odjeli domů, škola ztichla, osiřela. Už nikdy se do ní žáci nevrátí. Během prázdnin vedoucí výcvikového střediska paní Klapperová předala všechen majetek MěÚ Janské Lázně. Ten jej odvezl a započala přestavba celého objektu na penzion pro důchodce.

Všichni naši absolventi na dobu dvou let strávenou v ekonomické škole rádi vzpomínají. Svědčí o tom pravidelná třídní setkání při kulatých výročích zakončení jejich studia, na která zvou vedoucí Výcvikového střediska i své učitele. Absolvent EŠ z let 1962-64 pan Jiří Fahrner v závěru svého dopisu z 18. května 1998 píše: "… Čas běží a na dobu studia v Janských Lázních stále vzpomínám. Uzavřela se kapitola budovy Zdena dnem 30. června 1994 …. V září 1994 byla otevřena nová obchodní akademie. Dík patří paní Olze Havlové, která celou stavbu od začátku do konce sledovala. Nechť celý areál budov na stráni je trvalou připomínkou na tuto vzácnou ženu mající pochopení pro zdravotně postižené spoluobčany. Nechť je i trvalou vzpomínkou na zakladatele Ekonomické školy, pobočky Janské Lázně pana profesora Karla Valáška."

1. září 1994 tedy zahájila svou pedagogickou práci nová samostatná "Obchodní akademie, Obchodní škola a Rodinná škola pro tělesně postižené Janské Lázně". Na její výstavbu a základní vybavení bylo včetně ubytovacího zařízení Achilleion pro zaměstnance školy vynaloženo téměř 208 milionů Kč. V pátek 16. září 1994 v dopoledních hodinách došlo k jejímu otevření. Za zvuku hudby před budovou pochodovaly mažoretky, zněla slova díků i potlesk přítomných a paní Olga Havlová přestřihla pásku ke vchodu do školy. Začala se psát historie nové školy, jejíž desetileté výročí letos vzpomínáme. Ale to už je jiná kapitola …

Výcvikové středisko a Ekonomická škola Janské Lázně bylo zařízení sice malé svým rozsahem, ale velké svou prací. Ze skrovných podmínek postupně vyrostlo v moderní školu. Jeho předností bylo, že bylo schopno dát svým žákům vše potřebné pro vstup do života dospělých. Žáci získali nejen potřebné vzdělání, ale i mnoho zkušeností a cenných poznatků pro život. Po dobu pobytu prožívali krásné chvíle ve výborné partě lidí sobě rovných. Všichni odcházeli z Janských Lázní se slzami v očích, ale s radostí v srdci, že se mohou uplatnit jako rovnocenní členové naší země. Jejich mottem se stalo heslo, které měli od roku 1971 napsáno v hlavní učebně:

PŘEKONEJ SÁM SEBE a VYTRVEJ!

Ing. Jiří Fiala, profesor Obchodní akademie v Plzni, Trutnově a Janských Lázních,Trutnov 25. 5. 2004